Povaha

 Bernardýn je vyrovnané a sebevědomé povahy. Z těchto povahových vlastností plyne také jeho příslovečná dobromyslnost a láska k dětem. Uvedené vlastnosti je však třeba rozvíjet – podobně jako u ostatních plemen. Bernardýn je oddaný člověku a potřebuje hodně kontaktu s lidmi i jinými psy. S rozvojem jeho vlastností musí začínat již chovatel a pokračovat v něm musí nový majitel. Bernardýn ale potřebuje také důslednou výchovu, aby neobrátil svoji nespoutanou sílu nesprávným směrem. Bernardýn proto nepatří mezi psy, kteří apaticky leží vždy člověku v cestě, ale – zvláště v mládí – je opravdu činorodý, pozorný a ostražitý. Správně vychovaný bernardýn je oddaný a plný lásky ke svému majiteli a jeho okolí, současně ale také spolehlivý a ostražitý, vybavený přiměřeným ochranářským pudem.

Bernardýn v rodině

Noví majitelé si berou štěňata zpravidla v okamžiku, kdy u odpovědného chovatele již prošla prvním vtiskáváním na člověka a ostatní psy. Štěne je samozřejmě nejisté, protože je odloučeno od matky a svých sourozenců, a proto se především v prvních dnech těsně přimkne ke své nové smečce (k novým majitelům). Tuto fázi je třeba využít a naučit psa jeho první a nejdůležitější povel „Ke mně!“ V této době přichází štěně dobrovolně. Jeho výchova začala a měla by pokračovat důsledně. Z pochopitelných důvodů bychom mu rozhodně neměli ze soucitu všechno promíjet (přestože je ten pejsek tak „strašně smutný“). Musíme ho vychovávat s láskou, ale také důsledně, a někdy s ním musíme jednat i s určitým odstupem – jak to ostatně odpovídá jeho vrozeným projevům chování. Jedině tak se bude moci stát příjemným přítelem a společníkem. Proto bývají děti pro výchovu bernardýnů nevhodné.
Rodiče by nikdy neměli nechat malé děti hrát si s velkými psy o samotě a bez dozoru (třebaže jsou to psi, kteří tolik milují děti), a to platí zvláště o dorůstajícíh psech. Mladí psi jsou většinou velmi bouřliví ve svých projevech a bernardýni mají velkou sílu již jako mladí. Vzhledem ke své velikosti potřebují bernardýni hodně prostoru. Podobně jako ostatní psi i oni si chtějí hrát a běhat.

Přestože u rostoucích psů nelze vzhledem k jejich tělesnému vývoji doporučit příliš dlouhé procházky, neboť u mladého psa může snadno dojít k přetěžování, v domácím prostředí mu dovolíme pohybovat se po libosti.

Chovat takového psa čistě v nájemním bytě proto může být poněkud složité. Zahrada – nebo ještě lépe část zahrady – kterou může pes používat pro své hry, ledacos usnadní. Protože bernardýn je také smečkovým zvířetem, potřebuje častý kontakt a láskyplnou péči, aby nezakrněl. Svým majitelům se za to odvděčí oddaností a věrností.

Historie 

V průsmyku Velkého Sv. Bernarda ve výši 2469 m nad mořem založili mniši v 11. století hospic určený jako útočiště pro cestující a poutníky. V tomto hospicu se od poloviny 17. století chovali na hlídání a na ochranu velcí horští psi. Existence těchto psů je doložena obrazově od roku 1695 a písemně poznámkou v písemnostech hospicu z roku 1707. Tito psi se brzy začali používat jako průvodci a zvláště jako záchranářští psi pro cestující zbloudilé v mlze a ve sněhu. Kroniky publikované v řadě jazyků hovoří o četných lidských životech, které tito psi vyrvali jisté smrti, a ústní zprávy vojáků, kteří v roce 1800 překročili tento průsmyk s Napoleonem, zvýšily v 19. století popularitu bernardýnů, kterým se v té době říkalo „pes Barry“, po celé Evropě. Legendární Barry se stal pravzorem psa – záchranáře.

A právě zejména dobrosrdečný Barry (někdy se o něm hovoří jako o Barrym I.), toto plemeno proslavil. Přesto i bernardýn jménem Türk by si zasloužil obdiv, neboť zachránil na 35 lidských životů. Ač většina psů chodila v průsmyku po boku mnichů, bylo i několik jedinců, a mezi nimi také Barry, kteří kdykoliv, když vytušili přicházející bouři, se samostatně vydali do hor zachraňovat bezradné lidské životy. Když jednou Barry sám procházel průsmyk a zahlédl osamoceného člověka, běžel mu ihned na pomoc. Ten se psa pravděpodobně lekl a bodl ho železnou špicí horské hole. Těžce zraněný Barry stačil ujít ještě několik desítek metrů, než ho mniši našli. Odnesli ho do kláštera, kde se mu snažili pomoci, ale jeho stav se stále nelepšil. Proto ho poslali na léčení do Bernu. Zde v roce 1814, pravděpodobně následkům zranění podlehl, i když v požehnaném věku dvanácti let. Před klášterem na jeho počest postavili pomník se slovy: „Hrdinný Barry zachránil čtyřiceti osobám život a jednačtyřicátou byl usmrcen“. Tedy právě dychtivá dobrosrdečnost Barryho zabila.

Přímými předky svatobernardského psa byli velcí sedláčtí psi značně rozšíření v okolí, kteří byli vyšlechtěni během několika málo generací podle stanoveného ideálního typu až do dnešní podoby tohoto plemene. Jako první začal doklady o předcích svých psů vystavovat v roce 1867 Heinrich Schumacher z Hollingenu u Bernu.

V únoru 1884 byla otevřena švýcarská plemenná kniha SHSB (Schweizerische Hundestammbuch); vůbec prvním záznamem byl bernardýn Leon a dalších 28 záznamů se týkalo rovněž bernardýnů. Dne 15. března 1884 byl v Basileji založen Švýcarský klub pro svatobernardské psy. U příležitosti mezinárodního kynologického kongresu 2. června 1887 byl svatobernardský pes oficiálně uznán jako švýcarské plemeno psů a standard tohoto plemene byl prohlášen za závazný. Od té doby je bernardýn švýcarským národním plemenem.